Sdružení měst a obcí Bukovská Voda

Jihočeský region je tvořen od západu k východu českým moldanubikem, které je největší a nejsilnější metamorfovanou jednotkou českého masivu. Ze severu je to středočeský pluton s převahou granodioritů a křemenných dioritů. Spolu s dalšími druhy krystalických hornin vystupují na povrch ve většině Jihočeského regionu.

Podstatně menší část Jihočeského regionu je překryta sedimentárními pokryvy soustředěnými především do prostoru Jihočeských pánví – větší třeboňské a menší budějovické pánve.

Zastoupeny jsou zde uloženiny křídového a tercierního stáří sladkovodního (jezerního a říčního) původu. Zcela dominantní sedimentární komplex představuje klikovské souvrství křídového stáří, pro nějž je typickým střídání hrubozrnných pískovců až slepenců jemně písčitých jílovců a prachovců v mocnostech několika metrů.

Největší mocností (300 m) dosahuje klikovské souvrství v křížení okrajových zlomů nebo podélných (při severním okraji budějovické pánve) při jz. okraji třeboňské pánve a podél drahotěšického zlomu při západním okraji severní části třeboňské pánve (100 m).
Naše zájmové území se nachází na jižním výběžku severní části třeboňské pánve. Všemi jímacími vrty V-16e, H-3, H-4a, H-10, V-17b, V-18 bylo prokázáno mnohonásobné střídání kolektorů a izolátorů (pískovce a slepence křídy se střídají s jíly, jílovci a prachovci – viz sprašové hlíny využívané cihlářsky). Toto uspořádání izolátorů a jejich výskyt v plošně krycí poloze jímacího území vytváří v několika oblastech krycí až artézský strop, který ovlivňuje jak plošnou infiltraci srážek, tak i způsob jímání a v současnosti po 30 letech jímání i způsoby ochrany.

V pánevních oblastech dochází k infiltraci v celé ploše, ale především na okrajových výchozech kolektorů nasedajících na podložní útvary krystalinika. Při střídání propustných poloh s nepropustnými může mít jímaná voda volnou hladinu jen ve výchozí části příslušného kolektoru. Hlubší zvodně mají hladinu téměř vždy napjatou (artézskou). Určitý podíl podzemní vody přichází do pánve infiltrací z přilehlého krystalinika. Blíže toto není zatím specifikováno, ale pro obě pánve je tento odhad na úrovni 100 l/s.

Podzemní voda proudí v pánevní struktuře od oblasti přirozené infiltrace (srážky) k oblastem drenáže souvislým, převážně horizontálním pohybem. K vertikálnímu proudění mezi kolektory musí také nepochybně docházet, ale je vždy komplikováno místní nehomogenitou a hojně se vyskytujícím čočkovitým litologickým vývojem. Potvrzují to zejména poměrně nízké výtlačné úrovně na jímacích vrtech (pouze v jednotkách - m). V závislosti na hloubce oběhu se projevuje i stáří podzemní vody. Čerpaná podzemní voda v prostoru Mažic z hloubky cca 100m je podle radiouhlíkového datování stará několik tisíc let (2 – 4 tis.)

V oblasti stropnického příkopu v jižní části třeboňské pánve má voda čerpaná z hloubky 300m stáří 10000 – 20000 let. V devadesátých letech provedené radiouhlíkové měření na vrtu V-16 Horusické linie prokázalo stáří přibližně 2000 let.

Tyto poznatky často vedou k lehkomyslnému posuzování možnosti kontaminace antropogenními vlivy a často je tato „nezranitelnost“ podzemních vod ke krátkodobým hydrologickým jevům (povodně, zatopení, tání) mylně interpretována. Vlastní jímání (proces čerpání z různých nebo všech kolektorů dané zvodně) významně mění tlakové poměry a ve spojení s potvrzenou existencí preferenčních cest urychlují proudění podzemní vody. Názorným příkladem je postupný nárůst kontaminace NO₃+ ionty na indikačním vrtu H-7 (Pelejovice), stejně jako nárůst průměrných koncentrací NO₃  vody jímané v celé Horusické linii za 30 let provozu.

Dalším faktorem majícím vliv na stabilitu jak kvality, tak i využitelného množství podzemní vody je její objem v zvodnělém prostředí pánevní výplně. Při 5% pórovitosti v budějovické pánvi necelé 2 miliardy m³, tj. 50x více než ve vodárenské nádrži Římov. V menší severní části třeboňské pánve podle stejného odhadu 600 mil. m³podzemní vody, ve větší části jižní části třeboňské pánve je objem vody odhadován na 4 miliardy m³.

V naší (severní části třeboňské pánve) oblasti využití podzemní vody jsou významnou indikací stavu proudění zmíněná borkovická rašeliniště. Vztlakový režim a jeho návazná drenážní funkce je citlivým barometrem vzájemných vazeb mezi rozumným čerpáním (nakládáním s vodami) a přirozeným doplňováním z atmosférických srážek. Nově je tato rovnováha mezi čerpáním a doplňováním kontrolována (regulována) institutem „minimálních hladin“ na vybraných pozorovacích objektech. V případě severní části třeboňské pánve nejsou vyvinuty mocné kvarterní štěrkopískové náplavy protékané stálými povrchovými toky (typu Lužnice, Stropnice v jižní části třeboňské pánve), takže místa s trvalým zamokřením dala vznik rozsáhlým rašeliništím mažických a borkovických blat.

Vlastní jímací linie a její bezprostřední okolí má typické zastoupení izolátorů klikovského souvrství jílovce, sprašové hlíny v pokryvných útvarech až do mocnosti 30 m (vrt V-17b). Znamená to i velkou bezpečnost proti nahodilým nepříznivým vlivům znečištění jak lidskou činností, tak i extrémními vlivy srážek. Vrty s přetokovým režimem nejsou jednoduše zranitelné ani nepřátelskými akty z arzenálu nejnovější teroristické činnosti.